Ivo Atlija pohřbíval své sousedy i vlastního otce: svědectví z Briševa

Horník z Briševa

Ivo Atlija se narodil v Briševu, chorvatské vesnici s přibližně 120 domy v opštině Prijedor. V roce 1992 žil v Prijedoru a stejně jako mnozí muži z vesnice pracoval v železnorudných dolech v Ljubiji.

Koncem dubna 1992, 29. a 30. dubna, převzala v Prijedoru moc SDS. Atlija byl, stejně jako další nesrbové, propuštěn z práce a vrátil se do rodného Briševa.

Granáty na Hambarine a Briševo

Od poledne 23. května 1992 byly ostřelovány Hambarine. Odtud uprchlo přibližně 400 lidí, většinou ženy, děti a starší muži. O čtyři dny později, 27. května, bylo bez varování ostřelováno i Briševo. Obyvatelé poté odevzdali myslivecké pušky a pistole, které legálně vlastnili. Vesnice žila v následujících týdnech v obklíčení a spoléhala na to, co poskytovaly vlastní zahrady.

Dne 24. června 1992 zatkli tři nebo čtyři policisté z Ljubije několik obyvatel Briševa. Byli odvezeni do táborů Keraterm, Omarska a Manjača; někteří z nich byli zabiti, jiní vyměněni.

Útok 24. července 1992

O den dříve, 23. července, Atliju varoval příbuzný, že následujícího dne zaútočí na Briševo dvě brigády. Ve tři hodiny ráno 24. července ho probudil výbuch. Útok trval celý den a následující noc. Podle svědectví jej provedly jednotky 6. krajiške (sanske) brigade VRS a 5. kozarske brigade VRS.

Ze skrýše Atlija sledoval, jak vojáci bijí jeho souseda Peru Dimača, posmívají se jeho katolické víře, svlékají ho do spodního prádla a nařizují mu běžet. Jeden z vojáků ho poté zastřelil ranou do hlavy. Podle svědectví vojáci zavřeli Atlijovu matku do prasečince. Ta k němu přiběhla se slovy: „Utíkej, zabili ti otce.“

Atlija později před soudem zdůraznil, že ve vesnici „nebyl ozbrojen ani jediný člověk“.

Pohřbívání mrtvých

Podle svědectví Iva Atlije leželo po útoku kolem Briševa 68 těl, mezi nimi 14 žen, dva chlapci mladší 16 let a čtyři osoby s postižením.

Ve Staré Rijece, jak vypověděl, uviděl na jedné hromadě těla deseti až dvanácti mladíků, z nichž žádnému nebylo více než zhruba 20 let. Těla v osadě Mlinari měla podle jeho slov zranění od krumpáče a lopaty; podle jeho svědectví museli oběti kopat své hroby sami.

Atlija se podílel na pohřbívání mnoha těl v několika vesnicích. Mezi nimi pohřbil i vlastního otce, který měl tři střelné rány do zad. Podle jeho svědectví byl i po útoku zadržován a nucen sbírat těla na území Prijedoru.

Pokus o odchod a konvoj do Záhřebu

V srpnu 1992 podle Atlijova svědectví jednal on a další dva muži s Milomirem Stakićem, předsedou krizového štábu opštiny Prijedor, o odchodu. Stakić jim nabídl prázdné domy v sousední vesnici, ale odmítl jim pomoci odejít.

Atlija opustil Bosnu 17. listopadu 1992 konvojem do Záhřebu, který organizovaly srbské úřady, UNHCR a UNPROFOR. Před odjezdem musel podepsat, že odchází „dobrovolně“ a že svůj majetek převádí na srbské úřady.