Když v červenci 1995 padla Srebrenica, vyhledala rodina Salihović ze Skejićů ochranu u základny OSN v Potočarech. Mladšího bratra matka zachránila tím, že ho ukryla v autobuse, osmnáctiletého Abdulaha však zadrželi a zabili; jeho neúplné ostatky byly identifikovány v roce 2008. Jeho sestra Almasa Salihović dnes jako mluvčí Memoriálního centra Srebrenica–Potočari vypovídá o osudu obětí.
Osobní svědectví · Potočari · 11. července 1995 – 13. července 1995
Poté, co Srebrenica v červenci 1995 padla, hledala žena, kterou archiv uvádí pouze pod iniciálami H. T., záchranu v Potočarech, kde sídlila základna nizozemského praporu UNPROFOR. Podle jejího svědectví ji tam vojáci VRS znásilnili a muži z její rodiny byli zabiti při pokusu dostat se lesem na území pod kontrolou ARBiH. O tom, co přežila, dokázala mluvit až po mnoha letech.
Osobní svědectví · Srebrenica · 11. července 1995 – 15. července 1995
Po pádu Srebrenice 11. července 1995 se sedmnáctiletý svědek O dne 13. července spolu s několika tisíci mužů vzdal poté, co jim bylo z reproduktorů slíbeno, že budou chráněni podle Ženevských úmluv. Za úsvitu 15. července byl postřelen na místě hromadné popravy, ale přežil mezi těly a spolu s dalším přeživším se dostal na území ARBiH. Své svědectví přednesl dne 13. dubna 2000 před ICTY v procesu proti Radislavu Krstićovi.
Osobní svědectví · Potočari · 11. července 1995 – 13. července 1995
Když 11. července 1995 padla Srebrenica, vydala se Mirsada Malagić s nejmladším synem a tchánem k základně OSN v Potočarech, zatímco její manžel Salko a syn Admir se vydali lesem. Manžela, oba syny, tchána, dva švagry a ještě jednoho mladíka z rodiny už nikdy neuviděla. Před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii vypovídala v roce 2000 v případu proti Radislavu Krstićovi.
Biografie · Srebrenica · 6. července 1995 – 14. července 1995
Ramo Osmanović z vesnice Dobrak u Skelani přišel v červenci 1995 při ostřelování Srebrenice o mladšího syna Edina a po pádu enklávy se vydal se starším synem Nerminem lesem směrem na Tuzlu. Záběry, na nichž zajatý Ramo volá na Nermina a další muže, aby vyšli z lesa, se staly jedním z nejznámějších obrazů srebrenického genocidy; otec se synem byli zabiti a v roce 2009 byli pohřbeni v Potočarech.
Biografie · Srebrenica · 6. července 1995 – 13. července 1995
Saliha Osmanović z Dobraku u Skelani přišla v červenci 1995 v souvislosti se Srebrenicí o mladšího syna Edina, manžela Ramu a staršího syna Nermina. Ramo zůstal zachycen na záběrech, na nichž jako zajatec volá z lesa na syna. Saliha o tom svědčila před Haagským tribunálem v řízení proti Ratku Mladićovi a vrátila se do Dobraku, kde obnovila dům, který stavěla pro své syny.
Osobní svědectví · Školsko igralište (poligon) osnovne i srednje škole u Srebrenici · 1993
Dne 12. dubna 1993 dopadly na školní hřiště (poligon) v obklíčené Srebrenici granáty vystřelené z pozic Vojska Republike Srpske (VRS), v době, kdy se na něm opět scházeli mladí lidé. Ahmed Hrustanović, tehdy dítě a dnes imám ve Srebrenici, vzpomíná na to jaro a vrací se na místo, kde dodnes chybí pomník se jmény zabitých.
Fikret Hodžić, kulturista, který byl patnáct let po sobě mistrem Jugoslávie a zakladatel prvního kulturistického klubu v Bosně a Hercegovině, byl zavražděn 9. července 1992 v Trnopolju. Srbští vojáci toho dne odvedli jeho rodinu a podle svědectví jeho manželky Suady zastřelil Fikreta mladík, který u něj dříve trénoval. Jeho ostatky byly nalezeny v hromadném hrobě v roce 2009 a pohřben byl sedmnáct let po své smrti.
Osobní svědectví · Foča · červenec 1992 – srpen 1992
Anonymní bosňacká žena z vesnice vzdálené asi deset kilometrů od Foče popisuje v písemném prohlášení č. 10824/96 útok srbských sil v červenci 1992 a věznění v Buk Bijele, ve Středoškolském centru v Aladži a ve sportovní hale Partizan. Její svědectví odpovídá zjištěním Haagského tribunálu o věznění bosňackých žen, dětí a starších osob ve Foči v létě 1992. Haagský tribunál za zločiny ve Foči pravomocně odsoudil Dragoljuba Kunarace k 28 letům vězení.
Osobní svědectví · Glogova · 9. května 1992 – 10. května 1992
Abida Omerović žila čtyřicet let v Glogově u Bratunace, a to až do útoku 9. května 1992, při němž síly JNA, Teritorijální obrany, policie a polovojenských jednotek z Bratunace zabily 64 neozbrojených Bošňáků a srovnaly vesnici se zemí. Podle jejího vyprávění byly ženy a děti odvezeny autobusy do Kladanje. Útok nařídil Krizni štab Bratunac, jehož předseda Miroslav Deronjić byl před Haagským tribunálem odsouzen k deseti letům vězení.
Osobní svědectví · Briševo · 29. dubna 1992 – 17. listopadu 1992
Ivo Atlija, bosenský Chorvat z Briševa u Prijedoru, přežil 24. července 1992 útok na svou vesnici, při němž byli zabiti jeho otec a sousedé. V následujících týdnech pomáhal pohřbívat mrtvé v Briševu, Staré Rijece a Mlinari a v listopadu 1992 opustil Bosnu konvojem do Záhřebu. Později svědčil před ICTY v procesech proti Milomiru Stakićovi a Ratku Mladićovi.
Osobní svědectví · ulica Filipa Kljajića · 9. dubna 1992
Ráno 9. dubna 1992, den poté, co do Zvorniku vstoupily srbské síly, vtrhli ozbrojení muži do sklepa obytného domu, v němž se ukrývalo asi třicet civilistů, a vyvedli odtud muže. Příběh jedné rodiny je znám ze svědectví jedné ženy v dokumentárním filmu, rámec událostí popisují také svědkové před ICTY. Za zločiny spáchané při převzetí Zvorniku IRMCT v roce 2023 pravomocně odsoudil Jovicu Stanišiće a Franka Simatoviće.
Popis události · Vlasenica · duben 1992 – září 1992
Poté, co srbské síly na jaře 1992 obsadily Vlasenicu, byly bosňacké ženy a dívky držené v táboře Sušica nebo vyvážené z města v transportech vystaveny sexuálnímu násilí; mezi oběťmi byly i třináctileté dívky. Za sexuální násilí ve Vlasenici byli pravomocně odsouzeni velitel tábora Sušica Dragan Nikolić a voják vojenské policie Goran Višković.