Hřiště, na kterém umírali mladí lidé: vzpomínka srebrenického chlapce na 12. dubna 1993

Útěk do obklíčeného města

Jaro 1993 si Ahmed Hrustanović pamatuje z pohledu dítěte. Podle jeho svědectví se rodina po pádu kopce Biljeg nad jejich vesnicí vydala pěšky do Srebrenice, vzdálené podle jeho slov asi 35 kilometrů. Dočasně je přijali příbuzní ve Fojharu.

Srebrenica byla tehdy obklíčená a plná uprchlíků. Život ve městě poznamenávaly strach, hlad a čekání na konvoje OSN, jimiž lidé opouštěli enklávu. V dubnu se však mluvilo o příměří a na školním hřišti se opět začali scházet mladí lidé.

12. dubna 1993

Dne 12. dubna 1993 dopadly na hřiště základní a střední školy ve Srebrenici granáty vystřelené z pozic Vojska Republike Srpske (VRS). Většinu zasažených tvořili mladí lidé.

Údaje o počtu obětí se liší. Podle oficiálních údajů bylo na místě zabito 74 civilistů a asi sto lidí, převážně mladých, bylo raněno. Podle jiných zdrojů mnozí ranění později svým zraněním podlehli, takže se celkový počet obětí uvádí jako 105; podle jednoho zdroje zemřelo v nemocnici více než 30 raněných.

Podle svědectví Fikreta Ibrahimoviće byla toho dne na hřišti zabita jeho osmnáctiletá dcera. „Toho dne se moje dcera ocitla na poligonu,“ říká.

Jeden Ahmedův kamarád útok přežil tak, že podle vlastního svědectví skočil do kanálu a ukryl se.

Odchod a ztráta

Ahmed Hrustanović opustil Srebrenici v roce 1993 s matkou. Otec a ostatní mužští příbuzní zůstali v enklávě. V červenci 1995 byli všichni jeho dospělí mužští příbuzní zabiti při genocidě ve Srebrenici. Podle jeho slov byl otec, kterému tehdy bylo 31 let, zabit v Kravici.

Návrat na hřiště

Po 22 letech, kolem roku 2015, se Ahmed Hrustanović na hřiště vrátil. Místo utrpení připomíná jen malá bílá deska a každý rok 12. dubna se zde konají vzpomínkové akce. Pomník se jmény zabitých tu dodnes chybí. Fikret Ibrahimović žádá, aby byl postaven pomník, na němž by byla uvedena jména všech, kdo byli na hřišti zabiti.