Mirsada Malagić: Srebrenica jí vzala manžela, dva syny a tři generace mužů z rodiny

Pád Srebrenice

Mirsada Malagić se narodila 10. ledna 1959. Když 11. července 1995 padla Srebrenica, bylo jí 36 let a byla těhotná. S nejmladším synem, tehdy jedenáctiletým chlapcem, a s tchánem Omerem Malagićem, kterému bylo asi sedmdesát let, se vydala k základně OSN v Potočarech. Podle jednoho zdroje ji cestou zasáhl do pravé klíční kosti úlomek granátu.

Její manžel Salko Malagić a syn Admir se vydali jinou cestou, směrem na Šušnjari a do lesů. S nimi šel také Mirsadin bratr Sadik Salihović. Admirovi bylo tehdy 15 let a 5 měsíců.

Syna Elvira, narozeného roku 1973 ve Voljavici u Bratunace, Mirsada naposledy spatřila na nákladním autě UNPROFOR na cestě do Potočar, když na ni zamával. Jeho jméno se později objevilo na seznamu mužů, které UNPROFOR viděl na nákladním autě.

Dny v Potočarech

V Potočarech se Mirsada se synem ukryla v bývalé kanceláři v továrně na pozinkování, kde pracovala před válkou. Podle jejího svědectví chodili 12. července mezi uprchlíky srbští vojáci, vyptávali se na muže, dětem rozdávali bonbóny a muže odváděli jednoho po druhém na „výslech“. Večer vojáci odváděli skupiny osmi až deseti mužů do domu za továrnou, odkud ženy slyšely křik. „Kvůli tomu křiku a nářku jsme byli vyděšení, nikdo nemohl spát,“ řekla Mirsada Malagić. Když uviděla příslušníka OSN přivázaného k vozidlu, pochopila, že je nikdo nebude chránit.

Oddělování a deportace

Podle jednoho zdroje se 13. července generál Ratko Mladić obrátil na dav u vchodu do základny a slíbil evakuaci před setměním. K deportaci přijely autobusy srbských podniků; Mirsada před tribunálem uvedla mimo jiné Strelu, Raketu a Lastu.

Při nástupu do autobusů vojáci oddělovali muže. Mezi nimi byl i její tchán Omer Malagić. Podle téhož zdroje byli odděleni také její zeť Ramiz Čakar a soused Salih Rizanović. Salih podle tohoto zdroje stál ve dveřích s dítětem; voják nařídil mladé Mirsadině příbuzné, aby dítě odvezla do Kladnje. Dívka později nalezla jeho rodinu, ale Saliha už nikdo nespatřil.

Cesta na svobodné území

Podle Mirsadina svědectví autobus cestou zastavovaly skupiny vojáků, které ženám pod hrozbou nožů braly cennosti. Z autobusu viděla na louce u Sandići velkou skupinu zajatých mužů. Autobus pokračoval přes Novu Kasabu, Milići a Vlasenici. U Tišće museli cestující vystoupit a dojít pěšky k demarkační linii u Kladnje.

Muži z rodiny Malagić

Podle zpráv, které získala od příbuzných, byli Salko a Admir Malagić naposledy spatřeni na silnici u Konjević Polja, kde je zajali srbští vojáci. Podle jednoho zdroje byl zajat také její bratr Sadik Salihović.

Před tribunálem v Haagu uvedla Mirsada Malagić jména zavražděných příbuzných: tchána Omera (1926), manžela Salka (1948), švagrů Osmana (1953) a Džafera (1957), syna Elvira (1973), syna Admira (1979) a Samira Malagiće (1975), mladíka z rodiny Malagić. Tři generace mužů jedné rodiny.

Svědectví a rozsudky

Mirsada Malagić vypovídala 3. a 4. dubna 2000 před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v případu proti Radislavu Krstićovi, veliteli Drinského sboru VRS. Tehdy ještě pátrala po svých nejbližších a řekla: „we're still looking for our missing, and we hope“.

ICTY odsoudil Radislava Krstiće 2. srpna 2001 za genocidu k 46 letům vězení. Odvolací senát vynesl konečný rozsudek 19. dubna 2004; Krstić byl pravomocně odsouzen za napomáhání a podporu genocidy ve Srebrenici. Odvolací senát Mezinárodního zbytkového mechanismu pro trestní tribunály (IRMCT) potvrdil 8. června 2021 trest doživotního vězení veliteli Hlavního štábu VRS Ratku Mladićovi, mimo jiné za genocidu ve Srebrenici.