Popis události · Vogošća · březen 1992 – říjen 1992
Kod Sonje: zadržované ženy z Vogošće a obvinění proti generálovi UNPROFOR
Od března 1992 sloužily penzion a restaurace „Kod Sonje“ ve Vogošći, asi deset kilometrů severně od Sarajeva, a bunkr za nimi Vojsce Republike Srpske jako zajatecká zařízení pro bosňácké a chorvatské civilisty. Bylo zde znásilněno nejméně patnáct žen a dívek a správce vogošćanských zajateckých zařízení Branko Vlačo byl pravomocně odsouzen k 13 letům vězení. Podle svědectví, která v roce 1993 zveřejnil Newsday, objekt navštěvovali i příslušníci UNPROFOR; Kantonální prokuratura Sarajevo zahájila v roce 2006 vyšetřování kanadského generála Lewise MacKenzieho, který obvinění odmítá a nikdy nebyl obžalován ani souzen.
Penzion, který se stal vězením
Vogošća na severním okraji Sarajeva byla od jara 1992 pod kontrolou bosenskosrbských sil. V březnu 1992 byl penzion s restaurací „Kod Sonje“ (známý také jako Sonja’s Kon-Tiki), ležící asi deset kilometrů severně od Sarajeva, přeměněn na zajatecké zařízení. Za penzionem stál betonový bunkr, známý jako „Bunker“, v němž byli drženi zajatí Bosňáci a Chorvaté. Příslušnost k oběma objektům měla Vojska Republike Srpske (VRS).
Zadržení byli každodenně týráni a mučeni a byli také odváděni na nucené práce na první linii fronty, kde byli zabíjeni a zraňováni. Ženy a dívky byly vystaveny sexuálnímu násilí: v penzionu „Kod Sonje“ bylo znásilněno nejméně patnáct žen a dívek.
Branko Vlačo a zajatecký komplex ve Vogošći
„Kod Sonje“ a „Bunker“ byly součástí širšího systému zajateckých zařízení ve Vogošći. Soud Bosny a Hercegoviny zjistil, že Branko Vlačo jako správce zajateckých zařízení Planjina kuća, Nakina garaža a Bunker ve Vogošći v období od května do 21. října 1992 napomáhal pronásledování bosňáckého a chorvatského obyvatelstva.
Soud BiH Branka Vlaču 4. července 2014 v prvním stupni odsoudil za zločiny proti lidskosti k 15 letům vězení. Odvolací senát Soudu BiH mu 15. dubna 2015 trest snížil na 13 let vězení.
Borislav Herak
Borislav Herak, voják bosenskosrbských sil, byl zatčen 11. listopadu 1992 spolu se Sretkem Damjanovićem. Mimo jiné byl obviněn ze znásilňování žen, které bosenskosrbské síly držely v motelu asi deset kilometrů severně od Sarajeva. Vojenský okresní soud v Sarajevu odsoudil 30. března 1993 Heraka a Damjanoviće k trestu smrti.
Před soudem Herak uvedl, že do „Kod Sonje“ docházel dvakrát až třikrát týdně, že tam znásilňoval ženy a že tam jednou viděl příslušníky OSN. V lednu 1996 své výpovědi odvolal s tvrzením, že z něj byly vybity. Části doznání se ukázaly jako nepravdivé: bratři Kasim a Asim Blekićovi, o jejichž vraždu byl obviněn Damjanović, byli nalezeni živí. Herakův trest byl 30. listopadu 1998 snížen na 40 let a 16. března 1999 na 20 let vězení.
Svědectví o návštěvách příslušníků UNPROFOR
V květnu 1992 zřídil kanadský generálmajor Lewis MacKenzie Sektor Sarajevo mírových sil UNPROFOR a převzal nad ním velení; v Sarajevu velel do srpna 1992.
Podle svědectví 12 bosňáckých a 3 srbských svědků, s nimiž hovořil americký list Newsday, příslušníci UNPROFOR navštěvovali „Kod Sonje“ během léta a podzimu 1992. Dvě ženy Newsdayi sdělily, že byly v objektu znásilněny – jedna podle vlastního svědectví důstojníkem OSN, druhá vojákem bosenskosrbské armády.
vogošćanský policista R. D. vypověděl, že viděl, jak vozidla UNPROFOR zastavují před restaurací a vojáci po zhruba devadesáti minutách odjíždějí s mladými ženami, které byly odvezeny v červeném Volkswagenu. Podle jeho výpovědi mu stráže řekly, že velitelem jednotky OSN byl sám MacKenzie. Newsday však uvádí, že MacKenzie byl v té době v Bělehradě. MacKenzie kategoricky popřel, že by „Kod Sonje“ kdy navštívil: „Ve Vogošći jsem nikdy nebyl. Nepil jsem a nehýřil se Srby.“