Popis události · Biljani · 10. července 1992
Biljani, 10. července 1992: vesnice zničená během jediného dne
Brzy ráno 10. července 1992 zaútočili příslušníci 17. lehké pěší brigády VRS a policie na vesnici Biljani v opštině Ključ a během jediného dne zabili podle různých zdrojů 258 až 264 bosňáckých civilistů. Těla byla odvezena do masových hrobů a zločin vyšel najevo až po osvobození Ključe v září 1995. Za masakr byl pravomocně odsouzen pouze velitel roty Marko Samardžija, a to nikoli za vraždy, nýbrž za protiprávní věznění civilistů.
Kde a kdy
Biljani
- Datum
- 10. července 1992
- Místo
- Ključ, Biljani, Lanište I
- Souřadnice
- 44.61° N · 16.67° E
Vesnice v údolí řeky Sany
Biljani byli bosňáckou vesnicí v opštině Ključ, v údolí řeky Sany v Bosanské krajině. Tvořila ji řada osad, které nesly jména rodin: Donji Biljani, Brkići, Osmanovići, Domazeti, Džaferagići, Ćehići, Mešani a Jabukovci, a také Botonjići.
10. července 1992
Brzy ráno 10. července 1992 vtrhly do Biljanů srbské vojenské a policejní síly. Útok vedla 17. lehká pěší brigáda VRS spolu s rezervní a aktivní policií. Třetí rotě Saničkého praporu této brigády velel Marko Samardžija.
Podle výpovědí přeživších byli lidé zabíjeni před bývalou základní školou a před domem kultury. Do večera byli zabiti muži, ženy, děti i starci – podle různých zdrojů 258 až 264 bosňáckých civilistů. Vesnice téměř přestala existovat.
Nejmladší obětí byla Amila Džaferagić, čtyřměsíční miminko (podle jednoho zdroje tříměsíční), které zahynulo v jámě v náručí zabité matky. Mezi oběťmi později exhumovanými z hrobu Lanište I byl nalezen i její čtyřletý bratr a matka. Nejstarší obětí byl Bećo Ćehić, kterému bylo 85 let.
Botonjići
Podle výpovědí přeživších, které zaznamenal portál genocid.ba, bylo v osadě Botonjići zabito 57 lidí ze zhruba čtyřiceti domů. Podle týchž výpovědí bylo v maštali upáleno jedenáct starých a nemocných lidí a Behar a Paš Botonjić byli upáleni ve svém domě. Hidajet Botonjić později našel a pohřbil ostatky své matky, upálené v maštali.
Přeživší
Podle téhož zdroje přežilo asi padesát obyvatel, většinou těch, kteří se onoho rána ocitli v sadech, v lese nad vesnicí nebo v zahraničí.
Šemsudin Džaferagić přežil jako jediný muž ze své rodiny. Podle jeho výpovědi byli zabiti jeho bratr, sestra, matka a dcera Amila. „Očima jsem je vyprovodil na smrt“, řekl.
Elvedinu Domazetovi bylo tehdy patnáct let. Přežil, jeho otce však odvedli a zabili. Nesima Avdić přišla podle výpovědí o otce, matku, bratra a strýce. Elvis Bećirević, tehdy desetiletý, ztratil celou rodinu.
Těla v masových hrobech
Těla zabitých byla odvezena nákladními auty a buldozery do několika masových hrobů na území opštiny Ključ. Do konce roku 1992 muselo opštinu Ključ opustit téměř 17 000 nesrbských obyvatel.
Zločin vyšel najevo až poté, co Armija RBiH v září 1995 osvobodila Ključ. V listopadu 1995 byl nalezen první masový hrob se 16 oběťmi. Z jámy Lanište I bylo od 5. října do 15. listopadu 1996 exhumováno 188 obětí. Z hrobů Lanište I a Crvena zemlja I a II bylo celkem exhumováno asi 220 těl a v okolí Biljanů bylo nalezeno dalších 34 hrobů.
Soudní proces
V březnu 2005 podal Sud BiH obžalobu proti Marku Samardžijovi pro nařízení útoku a účast na masakru. Prvoinstančním rozsudkem ze 3. listopadu 2006 byl odsouzen na 26 let vězení za zločiny proti lidskosti. Odvolací senát tento rozsudek zrušil 25. května 2007. Dne 23. října 2008 jej odvolací senát Sudu BiH odsoudil k sedmi letům vězení za zločin proti lidskosti – věznění a jiné závažné zbavení tělesné svobody. Marko Samardžija byl tak pravomocně odsouzen za protiprávní věznění civilistů, nikoli za vraždy v Biljanech.